Výtvarné dílo Jiřího Mádla patří k těm, která na první pohled zaujmou a osloví, zatají dech a zrychlí a pomalu nás vtahují do svého světa.Jsou to obrazy, k nimž se chodíme potěšit zrakem i srdcem, sedáme si k nim mlčet, dívat se a snít. Vstupujeme do jejich iluzivního prostoru a očima se v nich procházíme a je nám moc dobře. V jejich přítomnosti jako bychom zase nabývali ztracených jistot, mezi nimi opět začínáme věřit v obyčejné lidské hodnoty, v dobrotu a upřímnost lidí, v záchranu a obrodu naší přírody a krajiny, harmonii kolem nás i v nás samotných. Jiří Mádlo je malíř od pánaboha, který maluje krajinu i zátiší,kytice květin i akty v plenéru, nebo podobizny, ale pro mne je však především portrétista, protože jeho obrazy jsou vlastně vždy portréty, krajin, věcí i lidí.

Jako krajinář je malířem obzorů a oparem rozostřených dálek a výhledů, tak typických pro naši Vysočinu.Má dar zachytiti teplem se tetelící vzduch podzimních podvečerů v nichž se barvy unaveně ukládají k spánku, ale i mrazem projasněné dálavy,barevně se třpytící ledovými krystalky.

Je malířem cest,  jež vyšlapaly generace předků až k samé podstatě kamení. Má rád předjaří, v němž zima ještě leze za nehty, ale vzduch už voní lýkovcem a půda, na podzim zoraných brázd, vlhne do hnědí, které jen akcentují zbytky zapomenutého sněhu. Jara ho provokují a útočí na něj symfonií barev, které teprve s odstupem, až v oku samotném měníme v zelený pažit s akcenty pampelišek, na větve obtěžkané bělobou květů a v modř oblohy, jež prohlubuje barevnost mraků, stíny jsou fialové a růžové a napovídají tajemství probuzeného života, tajemství každoročního vzkříšení. Rád maluje rybníčky a tůně s hlubokou vodu, jež skrývá tajemství raků a zrcadlí stojatost stromů a vlání oblaků. Je zastavením božích muk a křížků, rozsetých v kraji chudobou, v četnosti jinde nevídané - co svědectví, že zde byl kraj, kde končil chleba a začínalo kamení.Miluje stromy, zvláště ty osamělé, dominanty a solitery krajiny, v zimě nahé a zkostřené ve svém bezlistí a v létě barokně rozložené, plné světel a stínů, bzukotu včel a vůně až k závrati.

    Umí ve svých plátnech dotekem štětce zastavit čas, ale ne jako fotografie - nehnutě, staticky, ale po svém, protože jeho potoky, zurčí v listech stromů a v jejich větvoví šumí vítr a oblaka plují prostorem oblohy a maminky se vodí s dětmi za ruku a my to všechno vnímáme snad všemi smysly a je nám při tom dobře. Musí mít rád poesii, protože její zvukomalbu zaklel do barev, linií a skvrn, je realistou par exellence, protože v naší krajině vyrostl, prožil ji a promiloval se až k její podstatě, v sobě ji přetavil do obrazu srdce svého.Je malířem lidí, kde každý portrét je studií osobnosti, ponorem do hloubi lidské bytosti,sondou i výpovědí malíře o člověku. Jeho podobizny hovoří barvou a očima a oči jsou zde oněmi zrcadly duše. Proto tak rád maluje děti.Děti nic nepředstírají, neklamou ani tváří, ani očima.Jsou bezelstné a nesou si ten nádherný svět dětství ve svých kukadlech a přímo cítíte z každého dotyku štětcem jejich temperament, neposednost, šibalství hravost a zvídavost, nebo naopak starost či zvážnění. Jsem přesvědčen, že k tomu, aby člověk uměl všechno zachytit, potřebuje dětsky čistou duši.

    je malířem zátiší, v nichž věci mlčky promlouvají svými tvary, seskupením a barevnými odlesky tichých světel, aby nás upozornily na krásu, kterou tak často míjíme. je malířem květin, i těch polních, jimž příroda dala do vínku skromnost a prostotu až dojímavou a jejichž krásu ukryla pod rouškou všednosti a běžné každodennosti, i těch pěstovaných a člověkem dotýkaných, jimž vtiskl svou cílevědomostí tvary a barvy okázalé až k marnotratnosti...

    Jiří Mádlo je pokorným poutníkem s citlivým srdcem a vnímavýma očima, je malířem,jenž svým viděním a uměním nás učí vnímat i prociťovat krásu i těch nejprostších zákoutí a věcí a vážit si jí.

                                                                                   Mirko Hrabě